7 důvodů, proč jako rodiče cítíme vinu a neměli bychom

Už věříte? Ne? Vězte, že vina je bolestivá emoce. Její sestřenicí je hanba. Oba pocity jsou špatnými motivátory ve výchově (pozor, jsou výbornými manipulátory). Oba zřejmě pocházejí z vaší minulosti, kdy jste se naučili, že nejste dost dobrý, abyste mohli být milován. A právě v tom tkví klíč k vyřešení záhady, jako se od viny osvobodit.

Proč je pro děti důležité vyrůstat bez studu a viny
Pamatujete si, jak ve vás rodiče vyvolaly pocit viny? Dívali na vás křivým okem, že nesplňujete jejich očekávání, ubližujete jim, nevážíte si je, neposloucháte. Pocítili jste hanbu, následovala vina – nejsem dost dobrá!

Tento pocit v nás vyvolává vinu, pokud si myslíme, že jsme ve vztahu s našimi dětmi (manžely, tchánem) udělali něco špatného. Stydíme se, pokud ztratíme nervy, pokud se něco neděje podle našich očekávání.

Stop. Naši rodiče to neudělali schválně. I oni se cítili vinni, i oni cítili strach a nechtěně ho na nás přenesli ve víře, že nám pomohou být lepšími. Na nich to přenesli jejich rodiče a tak dále.

Zastavme tu bludnou řetěz, mezikomorový dědění viny. Přestaňme ostudu, strach a vinu přenášet ven, tedy házet je na jiných (říká se tomu projekce ven – ještě existuje projekce dnu, kdy děti vinu obracejí na sebe, následuje sebenenávist, sebeubližování). Pokud navíc svou vinu popíráte nebo zatlačit, pohánět tak své neurotické chování.

Jak s vinou zatočit
Vina je obvykle odpověď na jinou emoci. Identifikovat, co se za vinou skrývá, je důležitým krokem k jejímu rozluštění a osvobození se. Vina také potřebuje prostor a čas, abychom ji dokázali zpracovat, přemýšleli o ní a nechali ji odplynout.

Zkusme také přehodnotit přístup k vině – co když je vina jen impuls, správa těla, že neposlouchám své instinkty? Cítím se vinna, že jsem nechala dítě plakat. Můj mateřský instinkt mi říká „vezmi ho do náruče, tam je v bezpečí“. Pokud ho poslechnu, čas využiji na zpracování viny. Jak s ní naožiť? Zde je 5-kroková strategie:

Proč se cítím vinná a čeho se bojím? Pokud pocítíte příval viny, zastavte činnost, ve které se nacházíte, najděte si tiché místo, kde můžete chvíli přemýšlet a odpovězte si na tyto otázky: Proč se cítím vinná? Vrešťala jsem na dítě (chtělo seskočit ze stromu!). Nezůstala jsem klidná a vyrovnaná. Bála jsem se, že si ublíží. Nepřesvědčí ho, aby to nedělalo. Neposlechne. Nejsem na něj dost tvrdá. Vřešťan jsem ho vyděsila a naštrbila jeho důvěru ke mně. Věřilo si, že to dokáže.
Proč mě to děsí? Co když mu svojí úzkostí snižuji sebedůvěru? Ten pocit vychází z mé minulosti. Protože si to nesu z dětství, je důležité, aby se to nestavělo mezi mě a své děti. Zabraňuje mi to být s dětmi zde a nyní, propojit se s nimi bez mých zážitků a předsudků.
Je něco, co bych s tímto strachem mohla udělat? Použijte pozitivní afirmace. Jsem dost dobrá, věřím si. Jen jsem ztratila trpělivost, přemohl mě strach. Jelikož si ho uvědomuji, mohu nad strachem probrat kontrolu. Beru sílu zpět do vlastních rukou, propojuje se sama se sebou a dětmi tady a teď. Jsem milující matka a moje dítě je můj svět. Zasloužím si tolik laskavosti, kolik jí dávám dítěti. Jsem schopná věřit sobě i dítěti.
Co je nyní nejdůležitější? Konečně jsem se sebou uzavřela mír. Zaměřím se na sebe a dítě. Nejdříve se omluvím, že jsem vrešťala. Nikdo si nezaslouží, aby s ním bylo takto jednáno. Vysvětlím mu, jak jsem se cítila a proč jsem vybuchla. Nepřenesou něj vinu. Uznám, že si věřil a že to je správné. Jsou i jiné způsoby, jak jsem mohla reagovat. Zeptám se dítěte, jak si představuje, že příště budu reagovat. Asi řekne „nekřičet“ – jednoduché, ale poučné.
Co udělat, pokud se situace zopakuje? Když začnu křičet, stopa se. Udělám krok zpět a začnu celý proces sebereflexe. Tak zpomalím a nepřeženete své chování. Lepí pochopím, o co jde – skutečnou hrozbu či jen můj strach. Pod vinou najdu skutečné pocity, použiji je na vyřešení své úlohy v situaci. Použiji pozitivní afirmace, poděkuji si. Ve spolupráci s dítětem najdu způsob, jak situaci vyřešit. Výzva skončila, získali jsme s dítětem zkušenost, na níž rosteme.

Zdroj: iStockphoto
GALERIE
7 nejčastějších důvodů, kdy cítíme pocit viny
Samozřejmě, ne v každé situaci máme čas uvažovat nad svým jednáním. Pokud dítě běží směrem k cestě plné aut v šílené rychlosti, křikem ho dokážeme zastavit lépe, než vyhodnocováním situace a dotazy na řešení.

Tehdy jde o život a strach má hodnotu – přinutí nás rychle zasáhnout. V jakých situacích však dokážete cítit vinu nejčastěji vy? I stránka verywellfamily.com připomíná 7 nejčastějších důvodů:

Jsem pracující rodič. Cítíte vinu, že jste upřednostnili práci před dětmi. Raději si vyložíte po příchodu z únavné práce nohy a čtete knihu?