Hlavička 4
24.9.2018

Zednářům vděčí Brno za rozvoj textilního průmyslu, říká historik

Autor: Jana Soukupová | Zdroj: brno.idnes.cz

Historik a brněnský rodák Dušan Uhlíř v létě oslavil osmdesátiny. Dodnes vyučuje na univerzitě třetího věku. Naposledy vydal objemnou práci Čas kongresů a tajných společností, v níž se věnuje tématu ilegálních spolků v období mezi pádem Napoleona a revolucí v roce 1830.
 

V minulosti byl tento absolvent Masarykovy univerzity právě i kvůli své erudované znalosti Napoleonova života mimo jiné ředitelem Historického muzea ve Slavkově, spoluzakladatelem vzpomínkových bitev u Slavkova a mezi léty 1984 až 1993 také ředitelem Muzea městaBrna, kde se podílel na rekonstrukci Špilberku.

K Brnu máte vůbec osudový vztah, nemýlím-li se?
Jsem brněnský, lépe řečeno královopolský rodák.

Díky rodišti jste se na Brno soustředil i jako historik, že?
To je pravda. A na jižní Moravu. Ale jinak jsou mým oborem obecné dějiny, včetně evropských, zejména Francouzská revoluce, napoleonské války, osvícenství, třicetiletá válka, revoluce 1848, ale také první Československá republika. To jsou zhruba moje témata.

Pak jste se dobře narodil. Tady blízko Brna byla svedena asi nejslavnější Napoleonova bitva, ta u Slavkova. A teď ta tajná společenství…
Ano, v nich má své místo i brněnský Špilberk. Jde sice o jedinou kapitolu mé knihy, ale myslím, že docela důležitou pro evropské dějiny. Vždyť zde byli vězněni italští karbonáři, polští revolucionáři z hnutí Mladé Polsko a z vojensky potlačeného povstání z roku 1846, uherští jakobíni a řada dalších politických vězňů.

Říkal jste, že těch uvězněných Poláků bylo prý dokonce tolik, že kvůli nim museli na Špilberku postavit nové křídlo.
Ano, bylo jich skoro dvě stě. Většinou příslušníci polské šlechty, kteří se za krakovského povstání začátkem roku 1846 postavili proti Vídni. Jejich povstání narazilo na odpor místního ukrajinského obyvatelstva. Začali se s Poláky vzájemně mordovat a toho využili Rakušané, kteří pak vše snadno potlačili. Kvůli těmto vězněným Polákům musel být na Špilberku postaven poslední, takzvaný haličský trakt.

Češi se nikdy nevzepřeli jako Poláci nebo Maďaři

I když jinak jdou Poláci do všeho…
…ano, vždy se vší vervou. Bez ohledu na hrdla a statky. Tak to šlo až do 20. století. To my jsme byli poněkud opatrnější. Na rozdíl od Poláků a Maďarů, kteří nelitovali obětí a také na to často doplatili. Ovšem Vídeň před nimi měla proto respekt. Českou politiku nebrala tak vážně. Ono to tady taky obvykle dopadlo špatně. Na Bílé hoře se český odpor rychlezhroutil, pak také, když jsme se postavili proti Marii Terezii… A když byla v roce 1848 v Praze revoluce s barikádami, kníže Windischgrätz vystřelil párkrát z Petřína – a u nás bylo po revoluci. Zatímco Maďaři se bránili ještě skoro dva roky. Uherská povstání a revolty byly mnohem důraznější a efektnější, ve Vídni dokázaly vzbudit respekt. Maďaři dosáhli proto spíš svých požadavků.

Opatrnost a rozvahu máme tedy v povaze?
No, je to tradice daná historicky, která se v našem politickém chování asi projevuje stále. Poláci a Maďaři měli svou šlechtu, která byla nositelem národní a státní myšlenky. Nebyli to ani tak magnáti, vysoká aristokracie, která byla značně kosmopolitní, ale hlavně drobná šlechta, označovaná v odborné literatuře jako gentry. Ti byli solí země a velkou silou tehdejší stavovské politiky. U nás tato drobná šlechta, rytíři a zemané, po Bílé hoře prakticky zmizela, a proto české národní hnutí muselo vycházet z plebejských vrstev. Probouzeli je venkovští učitelé, faráři, selští písmáci a také národně smýšlející měšťané. Ti své kroky více zvažovali a neunáhlovali se. Ale zase nám nebyla nikdy vlastní živelnost a krutost těch polských a uherských vzpour. A i když se u nás například v 50. letech 20. století děly velké krutosti proti vlastním lidem, nedokázali jsme se výrazněji vzepřít.

Nemůžeme to přičíst na vrub tehdy mohutně zasahujícím sovětským poradcům?
Asi ano. Jenomže my jsme byli příliš poddajní. Poláci i Maďaři si udrželi více svobod, zachovali si i soukromý sektor a neproběhla tam ta divoká kolektivizace jako u nás. Trochu víc jsme panáčkovali.

Což se projevuje dodnes?
Určitě. Nevyrovnali jsme se s tím, dodnes v nás cosi zůstalo a projevuje se v našich postojích i k současné politice. Takoví Francouzi by v naší situaci šli už dávno do ulic a zapalovali by auta. Jenže nám to není vlastní.

Vraťme se ještě o nějaké to století zpět. K námětu vaší zatím poslední knihy o tajných společenstvích proti Habsburkům a evropským dynastiím, které se po Napoleonově pádu vrátily na své trůny. Věnujete se v ní i zednářům?
Jen částečně. Svobodní zednáři u nás i v celé monarchii dohráli svou úlohu s koncem 18. století, kdy byli zakázáni. V 19. století u nás vlastně ani žádní nebyli. Tady to bylo politicky mrtvé, byli jsme takovým zpožděným zadním dvorkem rakouské politiky. Až v roce 1844, těsně před revolučním rokem 1848, se zde objevila tajná společnost Repeal, tedy Odvolání, inspirovaná irským vzorem, která pak dala na jaře 1848 v Praze podnět k revolučnímu vystoupení různých společenství. Těch bylo celkem široké spektrum, ale zrovna zednáři zde už nebyli. Nebyli ani dříve politickou organizací. Byli stoupenci osvícenských zásad a podporovali někdejší reformní politiku císaře Josefa II. Hlásali náboženskou toleranci, rozvíjeli humanitární a filantropickou činnost, šířili vzdělání. Zakládali špitály a starobince, vytvářeli chudinské nadace, podporovali školství, zakládali vědecké institucea všestranně podporovali vzdělanost a pokrok. U zednářů šlo totiž především o osvícené bohaté aristokraty a také o intelektuály a podnikatele ve vznikajícím průmyslu. Největším protivníkem jim byla katolická církev. Jen během 18. století vydali papežové tři buly proti zednářům. Přesto najdeme mezi zednáři hodně katolických duchovních.

Zednáři měli v Brně dokonce dvě lóže

V Brně byla také zednářská lóže?
Za císaře Josefa II. byly dokonce dvě. Každá jiného typu, protože zednářství nebylo jednotné. Šlo o lóže s četnými kontakty do zahraničí. První z nich založil kníže Karel Salm z Rájce nad Svitavou. Byla to převážně aristokratická lóže, ve které se humanitární zásady prolínaly s pěstováním ezoterických nauk jako alchymie, astrologie a kabala. Druhou lóži založili Jan Nepomuk Mitrovský a Antonio Belcredi. Členové této lóže dospěli až k ranému liberalismu. V lóži vládlo značně demokratické ovzduší, protože vedle několika aristokratů se k ní hlásili někteří moravští vzdělanci a také měšťanští podnikatelé, z nichž byli mnozí protestantského vyznání a přišli do Brna nedávno z Německa přilákáni na základě tolerančního patentu císaře Josefa II. Zejména jim vděčí Brno za rozvoj textilního průmyslu. Pod politickým tlakem se obě lóže postupně rozešly, členové ale zůstali nadále v úzkém osobním kontaktu a v zednářském duchu vyvíjeli činnost ve prospěch moravské kultury, vědy a hospodářství. Jejich zásluhou bylo mimo jiné založeno Moravské zemské muzeum.

Tyto aktivity byly patrně výraznější u té druhé brněnské lóže.
Ano, tu, kterou založil hrabě Jan Nepomuk Mitrovský, majitel Dolní Rožínky, a jeho přítel hrabě Antonio Belcredi, Ital, který se usadil v Brně a dodnes jeho rodiněpatří nejen zámek v Líšni, ale také v Jimramově, kde měl blízko právě k Mitrovskému.

Ale ten letohrádek u brněnského výstaviště, což je spíše altánek, ten mu nepatřil?
Ne, ten patřil jinému Mitrovskému, císařskému generálu, který byl naopak členem lóže knížete Salma. Možná se zednáři v letohrádku dokonce scházeli, ale k obývání opravdu nebyl. Proto je také nesmysl tvrdit, že tam spal Napoleon.

Ten bydlel někde v centru Brna?
Ano, v nejhonosnějším Místodržitelském paláci vedle kostela svatého Tomáše, kde dnes sídlí Moravská galerie. Na tamním balkoně směrem do dnešního Moravského náměstí se tehdy objevoval a Brňané jej tam mohli vidět.

Zednářství opustilo původní ideály a zradikalizovalo se

Francouzská revoluce a následné napoleonské války politické klima v Evropě hodně změnily, že?
Ano, strach z revoluce a Napoleona ovládl všechny evropské dvory. Proto v Rakousku i jinde došlo k represím proti všem, kteří byli podezřelí z revoluční nákazy. Proto vznikla i ta policejní opatření proti zednářům a jiným oponentům. Reformní kurz se po smrti Josefa II. roku 1790 postupně zastavil. Nejhorší to bylo, když na trůn nastoupil Josefův synovec František II. Mladý císař byl úzkoprsý a podezřívavý melancholik bez humoru, zapšklý a umíněný ouřada a s pomocí státních byrokratů i policejního aparátu měl pod kontrolou celý stát. Za něj se rozmohlo policejní sledování lidí, udavačství, tvrdá cenzura tisku i osobní korespondence. Při poštovních úřadech fungovaly takzvané černé kabinety, oficiálně nazývané Postlogen neboli poštovní lóže, kde školení úředníci rozlepovali dopisy, pořizovali z nich výpisy a posílali je do Vídně až k císaři, jenž si je s potěšením četl.

A jak to bylo po Napoleonově porážce?
Vítězové se snažili zavést nové pořádky a obnovit hranice starýchstátů i autoritu znovu vzkříšených feudálních monarchií. Svolali kvůli tomu na podzim 1814 velký mezinárodnídiplomatický kongres do Vídně. Ale vrátit situaci do časů před Francouzskou revolucí už nebylo možné, protože v mnoha zemích se mezitím z poddaných stali sebevědomí občané. Nespokojenost se staronovými vládci byla velmi silná a časem ještě narůstala. Opozice byla ale pronásledovaná a musela se uchýlit do ilegality. Téměř masově vznikly v mnoha zemích tajné společnosti, jež se scházely na skrytých místech a spřádaly plány na ozbrojený převrat. A protože šlo o dobu romantismu, volili příslušníci těchto spolků a sekt formu mystických obřadů i tajných symbolů. Vycházeli často ze zednářských vzorů. Zednářství samo se v několika evropských zemích vzdalovalo původním ideálům, silně se zpolitizovalo a radikalizovalo.

O co těm spolkům vlastně šlo?
Cílem jejich politické agitace byl program liberalismu, tedy občanských svobod. Tedy i vyhlášení ústavy a svobodných voleb do zastupitelských a legislativních orgánů. V zemích, kde žilo obyvatelstvo pod národnostním útlakem, k tomu přistoupilo ještě volání po národním sebeurčení. Vítězné mocnosti o tom ovšem nechtěly slyšet. A tak se tajné spolky množily. Ovládaly celá velká území na jihu Evropy i na Balkáně. Vedle italských karbonářů nastoupili francouzští bonapartisté a zpolitizované zednářské lóže, na Balkáně řecká eteria, v Německu nacionalistické buršácké spolky, dále na východ buňky polských revolucionářů a na britských ostrovech revoluční irská bratrstva.

A zřejmě bylo zaděláno i na ruský průšvih...
Nespokojenost s domácím režimem se šířila mezi ruskými intelektuály, kde vývoj spěl k povstání děkabristů. Evropští vládcové měli vůbec důvod k obavám, jejich diplomaté v čele s rakouským kancléřem Metternichem byli ve střehu, a jakmile někde zvětřili nebezpečí revolučního výbuchu, svolávali mezinárodní diplomatické kongresy do Cách, Opavy, Lublaně, Verony, aby se radili, kde je třeba zasáhnout vojensky. Šlo o dobu plnou vnitřního napětí. A právě tou se zabývá má poslední kniha.

Copyright 2005-2018 Moderní Brno