Hlavička 3
2.1.2019

V Česku všechny zajímá jen má rodinná minulost, mrzí Masarykovu pravnučku

Autor: Vojtěch Labuda | Zdroj: brno.idnes.cz

Žije střídavě v New Yorku a v Praze. Ještě před jedenácti lety Charlotta Kotíková vedla brooklynské muzeum moderního umění jako hlavní kurátorka, v Česku ji ovšem lidé znají především kvůli rodokmenu. Je totiž pravnučkou Tomáše Garrigua Masaryka, rodáka z Hodonína. A jižní Morava jí rozhodně není cizí.

„Miluju Alfonse Muchua Jožu Uprku, vzpomínám na bílé vínko a ráda bych se znovu podívala například do muzea v Mikulově,“ říká osmasedmdesátiletá Charlotta Kotíková.

Jak vnímáte, že u nás jste známá hlavně ve spojení s TGM?
Tomu se nedá uniknout. Je to daný fakt. V USA to ale nikoho nezajímá. Američané se dívají jen na to, co jsem udělala a jak se stavím ke svému profesnímu životu. Trochu mě překvapuje, že v Česku se lidé upínají na předky a historii, a ne na to, co člověk dokázal. Přestože jsem do Rudolfina přivezla výstavu od umělkyně Louise Bourgeois z Biennale di Venice (prestižní přehlídka současného výtvarného umění v italských Benátkách, pozn. red.),tak všechny zajímá jen má rodinná minulost. Je mi z toho trochu smutno. Otázkám na pradědečka se však nedá uniknout. Zvykla jsem si.

V březnu jste poprvé zavítala do Hodonína. Splnila návštěva vaše očekávání?
Chtěla jsem poznat město, kde se můj pradědeček narodil. Cesta byla kvůli silnému větru velmi komplikovaná, ale když jsem úspěšně dorazila, Hodonín mě opravdu okouzlil. Překvapilo mě, v jak výborném stavu je, a samozřejmě jsem neodolala a navštívila tamní muzeum. V Hodoníně je opravdu vidět pradědečkův odkaz, něco takového by v zámoří asi možné nebylo. USA je hodně nehistorická země, takže něco, co se stalo tak dávno, je nezajímá.

Vzpomínáte si na nějaké propojení s jižní Moravou ze svého dětství? Třeba i od příbuzných?
Matně si vybavuji, že se o ní bavili jako o velmi zajímavé oblasti. Vím také, že se v rodině mluvilo o tom, že je tam tepleji než kolem Prahy.

Kdyby Masaryk nebyl váš pradědeček, byla byste stejně slavná teoretička umění?
V Americe by to nebyl žádný rozdíl. U nás si už tak jistá nejsem. Ale s Chalupeckého cenou, kterou dáváme mladým výtvarníkům, jsem začala spolupracovat v roce 2000. Tehdy v tom Masarykovi nehráli roli. Mladší generace bere ohled spíš na kulturní výměnu a má rodinná minulost je tolik nezajímá.

Charlotta Kotíková a její důležité životní milníky

  • 1940 – Kotíkové je 78 let. Narodila se 13. prosince 1940, tři roky po smrti svého pradědečka Tomáše Garrigua Masaryka.
  • 1968 – V tomto roce ukončila studium kunsthistorie na Karlově univerzitě v Praze.
  • 1969 – V 29 letech emigrovala do Ameriky s manželem Petrem Kotíkem a osmiměsíčním synem Tomášem.
  • 1993 – Účastnila se Biennale v Benátkách jako americká komisařka s výstavou Louise Bourgeois.
  • 2007 – Už jedenáct let pracuje jako nezávislá kurátorka umění.

Proč jste jako hlavní kurátorka nepokračovala v brooklynském muzeu moderního umění?
Když jsem do USA přijela, nejdříve jsem pracovala v Albright-Knox Art Gallery v Buffalu. Tam jsem prošla od úplně nejnižší pozice asistentky až po hlavní kurátorku. Opravdu jsem tedy začínala od píky, a to ještě v jiné řeči. Musela jsem samozřejmě dřít dvakrát tolik co ostatní. Na vedení ale ambice nemám, protože se to poslední dobou stalo hlavně administrativní činností. A co je nejhorší, úplně by mě to odvedlo od umění, protože jako ředitelka už bych například neměla čas podívat se do umělcova ateliéru. Od roku 2007 jsem na volné noze a spolupracuji s umělci z celého světa.

Když přiletíte do Česka, chodíte hlavně na výstavy. Máte čas i na ty v Brně?
Snažím se ho najít. Vše se odvíjí od volného času, takže do Brna jedu, když to zrovna stihnu. Kromě galerií tam však mířím i kvůli Ceně Jindřicha Chalupeckého. Když se ale hlouběji zamyslím, tak Dům umění a Moravská galerie mají vždy vystaveno něco zajímavého. Kromě nich je v Brně také výborná Fait Gallery, kde to mám moc ráda.

Nechtěla byste třeba s Moravskou galerií něco podniknout? Symbolika by byla velká.
Budu spolupracovat s jakoukoli galerií, když půjde o zajímavý projekt a budu mít zrovna čas.

Zaujal vás v poslední době nějaký jihomoravský tvůrce?
Z jižní Moravy je samozřejmě spousta významných umělců. Kromě Alfonse Muchy miluju Jožu Uprku(malíř a grafik spojený s folklorem, pozn. red.).V poslední době jsem začala sledovat umění Lenky Klodové, která nyní v Brně učí.

Do USA jste vycestovala v 70. letech. Měla jste strach?
Ne že bych se bála, já se zase jen tak něčeho neleknu. Byla jsem spíše hodně překvapená, vše je tam obrovské a hlavně daleko. V té době jsem byla ještě vdaná a měli jsme prvního syna Tomáška, kterému bylo osm měsíců. Americké matky oblékaly děti jako dospělé a jejich jídlo bylo také jiné. Děti tam berou jako dospělé od momentu, kdy lezou. Takže jsem spíše než strach zažívala kulturní šok.

Jaké jsou další rozdíly mezi českými a americkými ženami?
Velký rozdíl vidím opravdu v tom, jak v Česku přistupujeme k dětem. V poslední době ale sleduji, že celé rodiny cestují. Ženy nejsou už tak vázány na to, aby zůstaly s malými dětmi doma, ale mohou se účastnit profesního života. Manželé či partneři jsou naopak více zapojení do rodiny a výchovy dětí. Doufám, že to bude růst dál, protože si nemůžeme dovolit vyřadit půlku lidí z vytváření kulturních a socioekonomických hodnot. Musíme naši společnost tlačit k tomu, aby se ženy mohly podle schopností zapojit.

Žádná zkouška DNA

Charlotta Kotíková, pravnučka Tomáše Garrigua Masaryka, dlouhodobě brání badatelům v odhalení rodokmenu prvního československého prezidenta. Vzorky DNA přitom měly spolehlivě potvrdit, nebo vyvrátit domněnku, že skutečným otcem T. G. M. byl císař František Josef I., a ne obyčejný kočí Josef Masárik. Kotíková svůj postoj vysvětlila například v rozhovoru pro Magazín DNES.

„Analýza Masarykova původu přes DNA by byla vůči mému pradědečkovi neuctivá. Vadí mi i zpochybňování, že by se syn prostého člověka mohl stát prvním československým prezidentem. Zkoumá snad někdo v Americe, kdo byl tatínkem Lincolna?“ uvedla Kotíková.

Na co jste v kariéře nejvíce hrdá?
Asi na to, když jsem v roce 1993 posílala návrh s výstavou Louise Bourgeois na Biennale v Benátkách. Výstava pak byla i v Paříži, Praze, Washingtonu a Hamburku. Na to jsem nejvíce hrdá a zároveň mě to potěšilo, protože být americkou komisařkou v Benátkách je opravdu uznání. Osobně v tom vidím velkou zajímavost. Spojené státy daly možnost imigrantovi, jako jsem já, reprezentovat onu zemi a reprezentovat jejich umělkyni, která byla také imigrantka. Amerika dokáže lidi spojit a výsledek prospěje USA.

Takže když se řekne úspěch, co se vám jako první vybaví?
Nyní spolupracuji s holandským umělcem Remym Jungermanem. Potkali jsme se na mezinárodním soustředění v New Yorku na Art Moa, kde jsou lidé z celého světa. Remy mě zaujal natolik, že jsme spolu začali plánovat výstavu pro brooklynské muzeum. Krátce poté ho Holandsko vybralo na Biennale di Venice pro příští rok. Osobní úspěch vidím právě v tom, že jsem rozpoznala ten jeho skrytý náboj a objevila jsem ho dříve, než byl vyslán za Holandsko do Benátek.

Před 15 lety jste si svůj důchod představovala v Montaně – sama s vlky. Proč se to změnilo?
Na vlky jsem určitě nezanevřela. Hodně mluvím, proto potřebuji čas, abych se nad vším zamyslela. Každý den toho prožiji tolik, proto si o tom ráda v klidu popřemýšlím. Žijeme totiž ve světě, kde se naše mysl roztříštila a stala se kolážovou. Kvůli sociálním sítím už nedokážeme skutečně ocenit hodnoty, které jsou skryté.

Jak vnímáte sociální sítě?
Celý svět je nastavený tak, že jsme se stali závislými na sociálních médiích. A ta závislost se vytváří hodně rychle. Například já, když se delší dobu nedívám na Instagram či Facebook, tak mi připadá, že mi něco uniká. Člověk je tak pořád trochu ve střehu, čímž narušuje svou schopnost hlubšího soustředění. Na druhou stranu schopnost být informován o věcech, které se ve světě dějí, je hodně důležitá.

A jaké sociální sítě tedy sama používáte?
No těch je... Takhle rychle mě napadá Facebook, Instagram, Twitter nebo WhatsApp. Musím být moderní, protože spolupracuji s umělci z celého světa, takže jsem na předávání informací prostřednictvím sítí zvyklá a neumím si to bez nich představit. Kvůli tomu mám také dva telefony. Jeden chytrý pro sjíždění médií a starou nokii, která přežije úplně všechno...

Copyright 2005-2019 Moderní Brno